Pohádka o ptáku ohniváku tak, jak ji asi pravděpodobně znát
nebudete.
Bylo jednou jedno království. Vlastně nebylo. Ve skutečnosti to
byla dvě království spojená do jednoho, takže navenek to vlastně
přeci jenom bylo jedno království. V tomto státním útvaru vládl
král. Ten měl tři syny, Staroslava, Středoslava a Mladoslava. Matku
neměli, zemřela na pohlavní chorobu. Král se znovu oženil, avšak
nová macecha také brzy zemřela na pohlavní chorobu. Král to zkusil
ještě několikrát, ale žádná matka v té rodině dlouho nevydržela. A
tak tedy žili sami.
Ten král byl docela bohatý, pokladnice přetékala zlatem, zlatě
zarámované zlaté obrazy visely na zlatých stěnách a král ve svém
zlatém šatě vysedával na zlatém trůně a zlatí sluhové ho ovívali
zlatými pávími pery. Avšak nejvzácnější věc rostla na zahradě, byla
to jabloň. A nebyla to jen tak obyčejná jabloň, tato jabloň nesla
zlaté hrušky. Král o ni pečoval, jako snad o žádný jiný strom,
denně ji hnojil zlatým hnojem a zaléval zlatou vodou.
Ale co se nestalo! Jednoho rána se král probudil a oknem viděl
hroznou věc. Na zlatonosné jabloni chyběla jedna hruška. Ihned
vyběhl ven, tak jak byl, ve zlaté noční košili, a prohledal okolí
jabloně. Na zemi nebylo nic, hrušku tedy někdo ukradl.
Hned svolal své syny. "Milí synové. Dnes v noci se stala nemilá
věc, nějaký zloděj mi ukradl zlatou hrušku z jabloně. Rozhodl jsem
se tedy, abych předešel dalším krádežím, že dám jabloň hlídat. Ale
na stráže není spolehnutí, ještě mi samy něco ukradnou. Proto jsem
se rozhodl, že jabloň budete hlídat vy. Hezky jeden po druhém ve
čtyřiadvacetihodinových směnách. Běda vám, jestli mi opět zmizí
nějaká hruška, běda vám." S těmito slovy odešel.
Synové se dohodli, že první bude hlídat Staroslav. Je nejstarší,
má nejvíce zkušeností. Staroslav si sedl pod jabloň a začal hlídat.
Přes den se nic nedělo, jen jedna vosa sedla na hrušku, ale
Staroslav ji zabil. Ovšem jak se setmělo, Staroslavovi se začínaly
pomalu zavírat oči. Nakonec se zavřely úplně.
Ráno, když se probudil, zjistil, že na stromě chybí další
hruška. Otec ho za to notně pokáral a seřval a vyhostil Staroslava
z království.
Druhý den byl na řadě Středoslav. Z obav, aby se mu v noci
nezavřely oči, se rozhodl , že bude spát ve dne a v noci bude bdít.
Jak si řekl, tak udělal. Přes den spal a v noci hlídal. Ale nevšiml
si, díky noční temnotě, že na stromě chybí další hruška. Zjistil to
až ráno, až když se rozednilo. Neznámý zloděj musel ukrást hrušku
přes den, když Středoslav spal. Musel to být smělý a odvážný
zloděj. Král byl opět velmi rozmrzelý a vyhnal Středoslava ven z
království.
Další den měl hlídat Mladoslav. Poučil se od svých bratrů a
rozhodl se, že neusne. Proto si zašel do královské alchymistické
dílny. Tam mu jeho přítel, alchymista Louh, dal jakousi tekutinu
proti spaní. Nevypadala příliš vábně, byly to totiž rozemleté
buvolí dásně ve zvětralém pivu s trochou toho indického koření.
Mladoslav se musel velmi přemáhat aby to vypil, ale nakonec se mu
to povedlo, a on mohl hlídat celý den a celou noc.
A nutno říci, že se mu to vyplatilo. V noci totiž zahlédl jakési
světlo. Ke stromu se vzduchem cosi blížilo. Byl to holub, a co bylo
podivné, ten holub svítil jako žhavé uhlíky. Snesl se na jabloň a
do zobáku popadl jednu hrušku. Mladoslav neváhal a rychle vylezl na
jabloň aby holuba chytil. Ale v okamžiku, kdy ho chytil za ocas,
prudce se spálil a na ruce mu naskočily puchýře. Holub se mu
lidským hlasem škodolibě vysmál a odlétl se zlatou hruškou v
zobáku.
Ráno vyprávěl Mladoslav otci co a jak a na důkaz své
pravdomluvnosti mu ukázal sežehlou ruku. "Věřím ti, milý synu,"
pravil král, "ale to neznamená, že ti odpouštím. Neuhlídal si mou
jabloň a proto půjdeš pryč z mého království. Vrátit se můžeš
jedině, pokud mi toho žhnoucího holuba přineseš. V kleci
samozřejmě, nerad bych se spálil."
A tak nezbylo milému Mladoslavovi, než opustit bezpečí
královského hradu a hledat ptáka ohniváka. Osedlal svého věrného
koně, Klopýtáka a vydal se na cestu.
Jel a jel, až dojel do velkého černočerného lesa. V tom lese
bylo rozcestí. Před rozcestím byla značka D35b - návěst před
křižovatkou a pod ní byla dodatková tabulka tohoto znění: " Kdo
pojede rovně, zahubí sebe i koně. Kdo pojede vlevo, zahubí sebe,
ale kůň bude živ. Kdo pojede vpravo, zůstane živ, ale zahyne
kůň."
Mladoslav si všiml, že zdaleka nejpoužívanější je cesta vpravo.
V duchu se loučil se svým koněm Klopýtákem, když v tom ho napadla
spásná myšlenka. Nechá koně zde na křižovatce a dál půjde pěšky.
Uvázal koně ke stromu a sám se vydal na cestu. Šel a šel, když v
tom najednou před něj na cestu skočila jakási stařena. "Stůj
Mladoslave, kde máš koně?"
"Ale, nechal jsem ho na rozcestí, aby se mu nic nestalo"
odpověděl Mladoslav stařeně.
"Díky za informaci, Mladoslave", poděkovala stařena, a odběhla
směrem k rozcestí.
Mladoslav se mezitím vydal dál. Ušel sotva několik mil, když ho
stařena doběhla. "Byl dobrý", řekla a z pysků jí odkapávala
krev.
"Kdo?", nepochopil Mladoslav.
"No přeci tvůj kůň Klopýták. Cha, myslel sis, že když sebou koně
nevezmeš, že o něj nepříjdeš?", vysmívala se stařena
Mladoslavovi.
"Ty babizno jedna nehodná, zasloužíš smrt." Mladoslav vyndal z
kapsy nůž a zarazil ho do stařeny až po rukojeť.
Bába se zaklepala v křečích a z posledních sil ze sebe vyrazila
"Děkuji ti Mladoslave. Vysvobodil jsi mně z mého prokletí. Byla
jsem odsouzena běhat pořád mezi třemi cestami a prokousávat hrdla
koním i pocestným. Vysvobození by mi přineslo jedině probodnutí
nožem."
"A to tě ještě nikdo neprobodl nožem?" optal se Mladoslav.
"Ne, zatím do mě všichni bodali mečem. Ale ještě něco ti musím
říct za to, že jsi mě vysvobodil. Pták ohnivák, kterého hledáš, má
v kleci král Temnomil.", stařena se naposledy zaškubala ve
smrtelných křečích a z jejího těla vyletěla bílá holubice.
Prásk. Ozval se výstřel a holubice se zřítila zobákem k zemi, a
královský myslivec Hubert, lovící opodál, se zaradoval.
Mladoslav tedy mohl pokračovat dál ve své pouti. Teď už šel na
jisto. Věděl kde najde holuba ohniváka. Po několika mílích vyšel z
lesa a před ním se rozprostíral ohromný zámek. Když došel k bráně,
všiml si, že na vysokých kůlech je nabodáno mnoho a mnoho
rozličných lidských hlav. Zeptal se strážného, jestli je toto hrad
krále Temnomila.
"Ano.", stručně odpověděl strážce.
"A co že tady máte na kůlech ty lidské hlavy?"
"To jsou všechno lidé, kteří se snažili získat ptáka
ohniváka."
"Jé, to je náhoda, já si pro něj také jdu." Sotva to Mladoslav
dořekl, hned se chopily dva páry rukou a vtáhly ho do brány.
Odtamtud ho dovedly rovnou ke královi Temnomilovi. Temnomil byl
nepěkný pán. Jeho orlí nos zdobilo pět bradavic, tvořících magický
pentagram. Zuby mu vyčnívaly z úst a připomínaly Mladoslavovi kančí
kly. Zpod koruny mu vylézaly prameny nazelenalých vlasů. Seděl na
trůně z černého ebenového dřeva a vedle něj seděla jeho dcera. Na
rozdíl od svého otce byla velmi krásná, hned se Mladoslavovi
zalíbila.
"Takže ty chceš získat ptáka ohniváka?", zeptal se Temnomil
Mladoslava hlasem, který vzdáleně připomínal smuteční pochod.
"Ano. Byl bych velice rád, kdybych ho dostal, protože jedině tak
se můžu vrátit domu, ke svému tatíčku králi." odpověděl
Mladoslav.
"Líbíš se mi mladíku, ale nic naplat. I tobě musím dát stejné
podmínky, jako všem ostatním. Ptáka ohniváka dostaneš jedině pod
podmínkou, že splníš tři úkoly, které já ti milostivě zadám."
Mladoslav neměl na vybranou "Dobrá králi Temnomile, čekám na
tvůj první úkol."
Temnomil chvíli přemýšlel a pak konečně řekl "Tvůj první úkol
bude spočívat v tom, že mi musíš vyleštit královskou korunu, bez
použití moderních čistících prostředků."
"Dobrá králi, přijímám tvůj první úkol" řekl Mladoslav a hned na
místě na korunu plivl a rukávem ji vyleštil.
"Překvapil jsi mě. Zatím nikdo tento úkol nedokázal splnit. Jdi
spát a zítra tě bude čekat další úkol."
Druhého dne, když se měl Mladoslav dostavit k Temnomilovi, byl
velice nevyspalý. Celou noc musel myslet na krásnou královu dceru,
která se lišila od svého otce jako se linecký koláček liší od
klubka švábů. Je to vůbec její otec? A jaká asi musela být matka,
když dokázala zplodit takovou dceru s takovým králem.
"Tak jakpak ses vyspinkal Mladoslave?", zeptal se Temnomil a
zasmál se hrůzu nahánějícím smíchem připomínajícím chrastění kostí
v pozinkovaných rakvích. "V noci jsem přemýšlel a připravil jsem
pro tebe další úkol. Musíš mi do večera umýt všechny boty."
Mladoslav se zaradoval. Další lehký úkol. Ještě jeden takový a
smím se vrátit zpět ke svému otci. Stráže ho zavedly do ohromného
sálu. Všechny jeho stěny byly pokryty policemi a na nich stálo
mnoho a mnoho párů bot. Některé boty byly ve tvaru lebek, jiné ve
tvaru krys, jedny dokonce vypadaly jako párek švábů. Má to ale
divný vkus ten Temnomil, pomyslel si Mladoslav, ale pak raději
začal čistit, aby úkol do večera splnil. Pilně drhnul celý den a do
večera se mu podařilo všechny boty vyčistit. Nádavkem ještě umyl
Temnomilův patentní zouvák.
Temnomil když dílo uviděl, mocně se podivil. "Jsi opravdu
schopný člověk. Zítra dostaneš poslední úkol, zatím jdi spát."
Mladoslav poděkoval a odebral se na lože. A ačkoliv byla práce
tvrdá a on byl unavený jak ruský horník, stejně musel celou noc
myslet na krásnou královu dceru.
Ráno si ho král předvolal. "Milý Mladoslave. Již si splnil dva
úkoly. Dnes na tebe čeká úkol poslední, a to úkol třetí. Tvým
dnešním úkolem bude chodit celý den po žhavém uhlí. Již je vše
připraveno, tedy můžeš začít."
Mladoslav přišel k žhavému uhlí. Chvíli přemýšlel a pak ho něco
napadlo. Temnomil přece neřekl, že musí chodit bos. Vypůjčí-li si
od krále pár nějakých ohni odolných bot, a král takové má, snadno
to vydrží. Nenápadně se tedy vplížil do onoho ohromného sálu, ve
kterém měl Temnomil uschované své boty. Mladoslav vybral jedny
pevné škorně, tentokrát ve tvaru rakví a obul je. Když vstoupil na
žhavé uhlí, vůbec ho to nepálilo. A tak tam tedy chodil celý den. K
večeru boty nenápadně vrátil zpět do Temnomilova botníku.
Temnomil se tvářil klidně, ale v duchu zuřil. Musel si přiznat,
že na podmínku o botách zapomněl. "Splnil si poslední úkol
Mladoslave," zasyčel jak had šlápnoucí si na jazyk, "zítra ráno se
sem dostav pro odměnu, pro ptáka ohniváka."
Mladoslav odešel do svých komnat a ulehl na lože. A i přes velké
vyčerpání, když celý den chodil, musel celou noc myslet na krásnou
královu dceru. Dokonce se mu o ní i zdálo. Ve snách přišla k jeho
loži bílá postava, odkryla svůj závojíček a… dala mu pohlavek.
"Vstávej Mladoslave! To jsem já králova dcera." Mladoslav nevěřil
svým očím. "Och, kde se tady bereš?", nemohl z ní odtrhnout
oči.
"Přišla jsem tě varovat. Můj tatíček, král Temnomil se nehodlá
smířit se ztrátou holuba ohniváka a zítra, až k němu přijdeš, tě
chce dát zabít. Musíš utéci."
"Uteču tedy," pravil Mladoslav, "ale jedině s tebou. Celé dny na
tebe musím myslet. Nemohu bez tebe vůbec spát."
"S tím spánkem si nedělej starosti, mám pod polštářem nějaké
léky. A co se týče těch ostatních věcí, jsem ti svolná, uteču s
tebou a vezmeme spolu ptáka ohniváka. Abych řekla pravdu, také na
tebe musím stále myslet. Konečně někdo v našem zámku, kdo nevypadá
jako dvacet let uzrálý nebožtík."
Mladoslav se zaradoval. Nejenže se bude moci vrátit domů s
ptákem ohnivákem, ale navíc získá tu nejkrásnější pannu(?), jakou
kdy viděl. Rychle jí pomohl zabalit kufry, ty pak naložili na
statného bělouše, k tomu přibalili holuba ohniváka a rychle
vyrazili na cestu.
Avšak Temnomil to poznal, jeho temná duše vycítila cosi
nekalého. Zlý král hned zjistil co a jak. Rychle vytáhl ze svého
velkého obuvníku své sedmimílové boty ve tvaru rakve a už se těšil,
jak oba uprchlíky dohoní, když v tom najednou zjistil, že jeho boty
jsou propáleny. Ďábelsky zařval a rozběhl se do stáje pro svého
statného bělouše. Byl pryč. Král zařval ještě ďábelštěji, než
předtím. Rozběhl se tedy za uprchlíky pěšky. Na svůj věk byl
překvapivě rychlý, brzy Mladoslava a svou dceru dohnal.
"Vraťte se!" křičel na ně.
Avšak Mladoslav s princeznou jeli dál a po chvíli přejeli
hranice. Temnomil doběhl k hranici, ale dál už nemohl, neměl
vstupní vízum. Zlostně zařval a mrštil po nich kamenem. Kámen jen
těsně minul Mladoslavovo temeno. Když král viděl, že se netrefil,
puknul vzteky. Mladoslav mezitím dojel k hradu. Tam potkal dva
žebráky.
"Bratři!" zvolal Mladoslav, a skutečně. Ti dva žebráci byli jeho
bratři. Bratři nejprve nesdíleli Mladoslavovu radost, záviděli mu
jeho štěstí, ale později je závist přešla a radovali se spolu s
ním. No, co k tomu ještě dodat. Snad jen, že svatba trvala
obvyklých sedm dní a sedm nocí, a že bratři, aby se Mladoslav
neženil sám, si také našly své ženy. Král byl také velmi šťasten,
neboť si vycvičil ptáka ohniváka aby mu ohlídal jeho
zlatohruškonosnou jabloň a on se již nemusel obávat zlodějů.
A jestli neumřeli, tak tam všichni žijí až dodnes.